Novinkou, kterou do evropského zákonodárného procesu přináší Lisabonská smlouva je mnohem větší rozsah oborů, jejichž zákony se prosazují metodou spolurozhodování (codecision, dříve známé jako rozhodnutí dle článku 251 původních smluv, LS ale nahrazuje veškeré odkazy textem “standardní legislativní procedura”).

Projděme si nyní procedury, které se pod názvem spolurozhodování skrývají, a přitom počítejme skóre pro přímo volené vs. nepřímo volené zástupce a nevolené byrokraty:

1. První (zřídka užívanou) procedurou je kooperativní procedura, která sice dává Europarlamentu větší vliv, přesto ale jeho odmítnutí může Rada kdykoliv přehlasovat a prosadit svou vůli. 1:0 pro nevolené.
2. Další procedurou je konzultační procedura, tam už není Rada vázána žádným postojem parlamentu, jediné co musí je konzultovat parlament (či spíše dát mu na vědomí o čem rozhoduje), ale pak může jednat zcela dle svého uvážení. Rada zvyšuje na 2:0.
3. Akceptační procedura (assent procedure) říká, že Rada musí před svým rozhodnutím obdržet souhlas parlamentu (k čemuž ale stačí souhlas poslanců z šesti největších zemí). Nevolení udržují náskok na 2:1.
4. A konečně Lamfalussyho proces, který má čtyři fáze, a zahrnuje různé výbory a národní regulátory, tedy opět občany nevolené úředníky. Celkový výsledek je 3:1

3:1 pro byrokraty které nemůžeme zvolit či odvolat

Konečné skóre je pro demokracii dosti smutné, ve třech ze čtyřech zákonodárných procedur hraje prim Rada (sbory ministrů z jednotlivých zemí), na výběr jejíchž členů mají občané vliv téměř nulový. Přesto právě tito lidé fakticky rozhodují o zákonech, které musí jednotlivé země povinně implementovat, a to, dle znění Lisabonské smlouvy, aktivně a bezvýhradně (!!!)

Evropský parlament, jemuž média věnují největší část pozornosti, hraje v tomto koncertu jen druhé housle a jeho role je spíše poradní. A když říkám jeho role, myslím tím roli nás všech, evropských voličů.

Nenechme si přikazovat od úředníků, které jsme nevolili!